Vydržet, nevzdat se
Naděje umírá poslední- i slovo pomáhá
O naději, která umírá poslední, se mluví často. Toto prohlášení je často mohutnou, ale i účinnou motivační zbraní ve všech možných situacích (třeba ve sportu se užívá velmi často). Protože v nemoci je však člověk mnohokrát slabší, myslet na jakákoliv povzbuzující pravidla je velmi těžké. Důvodů je mnoho a nebývají samy. Tělesné postižení je pochopitelně provázeno také nepříznivými psychickými stavy (to je …, to nezvládnu, to nemá cenu, apod.). V hlavě osudem náhle zasaženého člověka se toho motá hodně a právě proto je tak závislý na slově. Nemocný vnímá jakékoliv prohlášení, jakékoliv gesto vnímavěji, většinou má tendenci zpracovat všechny signály spíše negativně (vzpomeňte si na situaci, kdy je s vámi něco jinak a vy máte pocit, že vás všichni pozorují, každý smích v okolí „je zaměřen na mne“, „všichni se dívají na mne“). Kromě velmi opatrně pronášených slov by měla přicházet i profesionální péče psychologa. Pečující jsou v této situaci většinou poprvé, psycholog má zkušenosti. Počítejte s tím, že i osobnost nejbližšího se může změnit hodně a bez odborné pomoci může být situace i hůře zvladatelná. Nic z toho, co vám „provede“, z velké části nedělá schválně. Sám s nepříznivým stavem bojuje, jak umí. To je důležité – každý dělá zpravidla to, co umí (kdyby to uměl lépe, určitě by tak činil). I stav psychiky podléhá vývoji. Jako probíhá fyzické zlepšování, tak se i mění člověk „uvnitř“. Obvykle se nějak srovná se situací a začne se přizpůsobovat. Začíná se soustřeďovat na to, co umí, nepláče nad tím, co odešlo, co chybí. (mé oblíbené je:“ Co dělá pes, když přijde o nohu ?!?“. . . . . „No běhá po třech.“). Zkuste tedy pomoct najít „místo“, uplatnění blízkého v tomto světě, v běhu své rodiny, přátel. Jeho stav se bude zlepšovat určitě lépe. Ono se to zdravým mluví, ale, co se dá jiného dělat. Právě proto, že to prožívám, mohu „mluvit“. Pokud to jde, je třeba využít toho, co zbylo, co funguje, případně se vrhnout na něco, co jsem nevyužíval nebo jsem se na to chtěl vrhnout později. Proto jsem se pustil do tvorby tohoto webu, jsem schopen pracovat na počítači, tak to zkusím. Můj stav to samozřejmě neumožňoval ihned (vidím trochu jinak, proto mi zpočátku dělalo velký problém „přeblikávání“ z klávesnice na monitor, . . .), ale trvalo to spíše měsíce, než dny a týdny. Ale JDE TO. PRACUJTE NA SOBĚ VYTRVALE, PRAVIDELNĚ, „ONO TO NASKOČÍ“. Já jsem 3 roky a kousek po příhodě. Můj spolupacient se rozmluvil po 1 roce a jiných příkladů je hodně. O tom je plasticita.
luk