Rehabilitace těla

Budu převážně mluvit o samotné „fyzické- fyzikální rehabilitaci“. Jsem sice lékař- neurolog, avšak nikoliv lékař rehabilitační, fyzioterapeut, či rehabilitační sestra (nejmenováno podle významu) a proto mé poznámky budou spíše postřehy lékaře- pacienta, který se stal rehabilitovaným pacientem. Tím se cítím stále více. Jen to vše asi vnímám trochu zasvěceněji. Tolik na úvod.

Rehabilitace je dlouhodobá, mnohooborová činnost, která by měla pomoci pacientovi k co nejlepšímu návratu k životu. Nikdo na jejím začátku netuší, jak se bude vyvíjet, jak úspěšná bude. Pacient by se měl (a tak se tomu většinou děje) setkat s prvními kroky v rehabilitaci (mluvím o rehabilitaci fyzikální) již v prvních dnech po záchraně životních funkcí, tedy přežití. Protože pacient často velmi málo vnímá a spolupracuje, jde zejména o snahu zachovat hybnost na úrovni před „průšvihem“. Říká se, že rehabilitace by měla začít co nejdříve. To je nesmírně důležité zejména z důvodu zachování dobré hybnosti, ale také k zabránění ev. nežádoucích projevů, jako jsou např. kontraktury(spasmy-svalové stahy svalů, nesprávné pohybové stereotypy. . . ). Je třeba cvičit vytrvale, protože se neví, kdy „to naskočí“ a pacient bude schopen spolupracovat, třeba i cvičit sám. Pak by mohly být přítomny některé nevhodné okolnosti.  Rehabilitační odborníci tyto zásady znají velmi dobře. Jen pár poznámek. Nemají „nafukovací“ čas a pacient zpravidla není jediný, o kterého je třeba pečovat. Proto cvičení by měli provádět (po odborné instruktáži ) i (nejlépe) nejbližší. Přestože nejsou odborníky, přináší tento přístup jednu velmi pozitivní věc- a to prvky tzv. „basální stimulace“ (té se budeme věnovat samostatně). S tzv. plasticitou mozku souvisí i fakt, že pokud včasným cvičením zabráníme negativním projevům, může vlastně cílená rehabilitace začít i později. (viz sportovní mening, hra na hudební nástroje, profesní dovednosti). Mozek i tělo se jakoby na „vhodný okamžik“ připravují a pak najednou „to naskočí“( jak jsem zmínil výše) a pacient začne provádět to, co doposud „ne a ne jít“. Začne dělat pohyb, který přes veškeré úsilí nešel (jeden pacient např. přestal ze dne na den jíst kašovitou stravu a začal přijímat prakticky normální- běžné jídlo, další začal mluvit po 1 roce od mrtvice, tzv. apalik se po půl roce probudil a po dalším půl roce se choval téměř normálně). Od mé nejtěžší mrtvice uplynuly již 3 roky a STÁLE se něco zlepšuje. Bytost (myslím tělo i duši) se jakoby soustředí vždy na jednu činnost, ta se nějak vyvíjí, ostatní zdánlivě stagnují – nabírají síly a pak zase nastoupí něco dalšího… Proto opakuji – je třeba ŠLAPAT DÁL nehledě na nepříznivé okolnosti (jako princ z pohádky „PRINC A VEČERNICE“). A stále jít vpřed „taktikou krátkých přihrávek“ (seriál MASH). Tzn. třeba i malými, drobnými krůčky, pro okolí nepatrnými zlepšeními k pokroku snad znatelnému. Některá zlepšení (zjištění) se mohou jevit, jako prkotiny (samozřejmosti), avšak pro člověka, který se snaží, to může být VELMI významné. Ledacos se stane třeba i po hodně dlouhé době. Další, co jsem si při rehabilitaci na sobě ověřil mnohokrát, je rada jednoho velmi zkušeného fyzioterapeuta, abych se vždy díval, jak pracuje ta zdravá (ruka, noha … ) a pak se snažil to dělat stejně (pokud to jde) i tou nemocnou (zabrání se tak nevhodným stereotypům, jsme „připraveni“na správný pohyb ). Ono je to obecné pravidlo- „OPIČIT SE PO TOM, KDO TO UMÍ LÉPE“.

Václav