TO se mne netýká

     Omyl. A jak velký. Možná to nikdy nepotká mne, ale příbuzné, nebo přátele to potkat může… Jakékoliv poškození mozku( úraz, mrtvice, infekce ...).  Neznamená to, že bych se měl strachovat, žít v obavách, ale je dobré se trochu poinformovat ( co kdyby! ) a nebo alespoň vědět, že několik desítek tisíc (!!!) lidí ročně bojuje o své místo na slunci. Vrátí se mnohdy zpět na začátek, učí se znovu mluvit, hýbat, chodit, jakkoliv komunikovat …, změní se jim životní hodnoty a také mnohdy pochopí, proč se něco děje, proč se lidé chovají tak, jak se chovají,… a dalších mnoho myšlenek může nemocnému běhat hlavou.  Proč to píšu? Abyste věděli. Abyste trochu zkusili pochopit, co se děje „daleko“ od Vás a uměli si s tímto nelehkým stavem poradit. Má situace je trochu pikantní. Byl jsem ošetřující lékař-neurolog a najednou jsem se stal těžkým pacientem. Aniž bych byl připraven, mrtvice mě umístila na nemocniční lůžko. Přežil jsem (i když podle praxe, kterou jsem vídával jako lékař, to bylo dost na vážkách), čučel jsem na strop a přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo, byl jsem na sebe hodně naštvaný a nechápal jsem, kam se poděla moje „nezničitelnost“, moje „carpe diem“.  Před mrtvicí jsem býval „tajfun“, po mrtvici sotva „jemný vánek“.  Připomínám to proto, že KAŽDÝ, koho potká něco podobného, je rád, když se s ním zachází důstojně, tolerantně, s úctou (něco byl a… už NENÍ ). Nemocný chce často najít nějaký způsob komunikace a je vděčen za jakýkoliv způsob, kterým může sdělit svá přání a pocity. Může to být velmi obtížné a unavující, avšak záleží-li Vám na Vašem blízkém, SNAŽTE SE A VYTRVEJTE.  Komunikace může být často nepříjemně ovlivněna psychickými rozladami nemocného ( někdy i zdánlivě bezdůvodná agrese). Zkuste uvěřit, že tak nečiní svévolně. Někdy se brání dobře míněné manipulaci, pokusu o cvičení. Příčinou může být bolest, kterou není schopen jinak sdělit, povědět nám o ní. Nezapomínejte na to, že, i při zdánlivém nereagování, vnímá ledacos, mnohé si pamatuje. Často bezmocný nemocný je ČLOVĚK, který si zaslouží přiměřené chování. NE, jako se stalo mně, ponechat pacienta na chodbě ležícího nahého a nepřikrytého (okolo chodili i pacienti). Přestože akutní péče je u nás na velmi dobré úrovni, lidský přístup mnohdy selhává. Zmiňuji to jako upozornění, radu pro pečující. Nezapomeňte, že pacient může mít docela slušně zachováno myšlení a pak mohou takovéto příhody a nevhodné zacházení ovlivnit negativně i rehabilitaci. Je to mnohdy VELMI obtížné ( máte svých starostí dost ), zkuste ale přistupovat k blízkému tak, aby pociťoval, že ho chcete, že Vám na něm záleží. Opakuji – je nutné snažit se o jakoukoliv formu komunikace a dávat najevo blízkému, že Vám na něm záleží(pokud čtete tyto řádky, předpokládám, že ano ).  A . . . prosté, pro Vás možná nevýznamné, SLOVO MŮŽE ZNAMENAT MNOHO. To, co jsem tady trochu popsal, je částečně subjektivní pohled, ale hlavně malinký návod, rada, jak se s touto situací vyrovnávat a vyrovnat. JE TO TĚŽKÉ. PRO VŠECHNY. Třeba se těmito tématy budeme ještě zabývat, třeba úlohou tzv. bazální stimulace.

Václav