Jiné pocity

Opravdu jiné? Nikoliv, jsou taky lidské. Právě jsem si povídal s uznávanou spisovatelkou, která píše moc pěkné (mě se líbí) básně https://eseznam.cz/index.php/rubriky/ruzne-clanky/1510-renata-duchonova-basnicky-jsou-muj-zivot . Podařilo se jí překonat některé zdravotní nepříjemnosti a proto velmi dobře chápe i "naše mrtvičné" pocity. Proto nám věnovala báseň o mrtvici.

Tady je:

Mozková příhoda

Když se octneš za tou tlustou čárou,
zjistíš, že jsi tam sám.
Hledáš jistotu, anebo ruku známou,
křičet chceš, však mlčíš dál.

Všichni víme, že někde je ta propast,
prokletá čára života.
Všichni však žijem, a nechceme nic propást,
 dokud tu není černota.

Ta černota, co není k pochopení,
to prázdno, co se nedá snést.
Ta potvora, co život zcela změní,
vy musíte se nechat vést.

Protože vzdávají se jenom nepotřební,
jen ti, jež život omrzel.
Člověk má bojovat a zkoušet to den po dni,
aby to všechno vydržel.

Všechno má smysl i každé další ráno,
zvednutá ruka, napít se a jíst.
Všechno je zázrak a je věcí známou,
že je to dřina naučit se žít.
 

Všechno má smysl, já vím to, můj ty světe,

život je krásný, věřte mi.
Každá květina, co právě zjara kvete,
 láska a lidské zázemí.

 
Renata