člověk, lidi a lidský přístup

Být lidský, být člověku člověkem. Tato a podobná prohlášení samotnému člověku probíhají hlavou ve chvíli, kdy začne trochu přemýšlet: "Co se to vlastně stalo", "Co jsem nezvládl", "Co jsem zanedbal", "Proč zrovna JÁ". V případě cévních onemocnění (srdce i mozek ) se vkrádá otázka: "Doteď (jsem) byl zdráv a najednou . . . (to NAJEDNOU probereme jinde a jindy). Vraťme se k tomu, že člověk by měl být člověkem. Tato část je také hodně pro zdravotnický personál. Pacient se objevuje v této situaci většinou náhle, bez varování. Je v bezmoci na lůžku a je odkázán na péči. Ta bývá v akutním stadiu většinou velmi dobrá. Co ale často selhává, je právě ten lidský přístup. Pacient sice nemůže hýbat končetinami, nemůže mluvit, ale mnohokrát myslí a vnímá dobře. Objevil se na lůžku z role svébytného člověka v roli  bezmocné osoby. V této chvíli by bylo třeba chovat se k pacientovi s úctou, respektem. Do tohoto momentu byl zcela JINDE. Společensky. Na lůžku se z něj stává kolikrát "kus masa", "hadr na podlahu" a to je velmi ponižující, deprimující a může to hodně negativně ovlivnit návrat ke zdraví. Slovní hodnocení pocitů mám zprostředkovaně od spolupacientů a zcela je chápu, protože sám jsem byl před koupáním odložen na společnou chodbu, ležící na lůžku, nahý a nepřikrytý. (Ne všichni však mají podobné zážitky). I o tomto můžeme diskutovat . . .       Nikdo nikdy neví. A na lůžku v nemocnici se, bohužel, může ocitnout kdokoliv. Můžeme však udělat  maximum preventivních opatření, aby se tak nestalo. K PREVENCI se také jistě dostaneme.

luk