je mi 44 let a nikdy jsem nevěřil, že by se mi něco podobného mohlo stát, ale opak je pravdou.
Moje doporučení je udržet si ve všech situacích klidnou mysl a smysl pro humor (někdy je to těžké :-) ).
Mám osobní zkušenost s KRL (Klinikou Rehabilitačního lékařství) a následnou péčí v Ergoaktivu a mohu jen doporučit - obě zkušenosti mne obohatily.
Další možná důležitější věc je podpora blízkých - v mém případě manželka, děti, rodina a kamarádi (kolegové).
Jirka Holub
23.01.2019 14:26
Lidé si připomínají různě dlouhá a různě významná výročí. Některá jsou důležitá pro společnost, některá jsou hodně soukromá.
Mě dostihlo to soukromé.
Uplynulo 10 let od mé "velké mrtvice". Tedy té, co totálně změnila můj život. Místo smutnění je nutné šlapat dál. Pokud je chuť. Bez té to nejde. A podpory blízkých. Mnozí z nás, kterým se podařilo přežít "SVÉ datum", jej považují za okamžik svého narození. Proto je vhodnější říkat nám "PŘEŽIVŠÍ". Po zvládnutí toho nejhoršího nastává, mnohdy těžký, boj o zlepšení. Většina je překvapena tím, co je to potkalo. Jak ale říká, sice v jiné souvislosti, Waldemar Matuška v jedné krásné básni "... stalo se, . . . no nesednu si kvůli tomu na zadnici . . . ".
Tak MAKEJTE NA SOBĚ, záleží na Vás. Ostatní (rodina, přátelé) mohou jen pomáhat. (Na hřišti bojují jen hráči, trénér je na střídačce)
Hodně mailů a příspěvků začíná podobně, jako ten Jirky Holuba. Protože obsahuje ve zkratce mnoho z toho, co Vám na tomto webu říkám,
tady je celý:
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ahoj,
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
P.S. Po 10 letech začaly prsty levé ruky opět dělat to, co dřív. Je třeba stále na sobě pracovat. Nejen rehabilitovat, ale i snažit se žít běžný život.
Ať je to jakkoliv protivné, B U Ď T E T R P Ě L I V Í
Více zde: https://www.pomrtvici.cz/nejcastejsi-dotazy/